The warning signs can feel like they're butterflies.

 Dlouho jsem si nesedla, abych sepsala něco kloudného, ale v hlavě mám tolik myšlenek, že mi na ně 280 znaků na Twitteru nestačí. 

Poslední dobou jsem si přišla neskutečně prázdná. Často se mi stávalo, že jsem se ráno budila s nepříjemným pocitem v břiše, večer jsem s ním zase usínala a dost často jsem měla až neskutečné výkyvy nálad. Na které jsem sice do určité míry ve svém životě zvyklá, ale tohle bylo něco jiného. 

Znáte to, když máte motýlky v břiše, jste z něčeho nervózní, většinou se to děje, když se začneme vídat s klukem (nebo holkou), který/která se nám líbí. A většinou jsou tihle motýlci hlavně na začátku. Než se lidé poznají, než si na sebe zvyknou. Ale tohle bylo něco jiného a z těch "příjemných" se stalo hodně rychle spíš něco, co mělo neskutečný dopad na mou náladu. A ne v dobrém.

The warning signs can feel like they're butterflies. 

Potom, co jsem udělala zkouškové tenhle semestr, mi odpadla spousta starostí a stresu. Začala jsem možná trochu scházet z cesty, ale rozhodně ne takovým způsobem, jako tomu bylo na podzim roku 2018. Abych to trochu přiblížila - neměla jsem žádný režim, vstávala jsem si až když se mi chtělo, nechodila jsem fyzicky do práce, byla jsem moc líná na to chodit cvičit a taky jsem neměla problém jít na vínko v úterý, který následně končilo zvracením, protože jsem to přehnala. 

Naivně jsem si myslela, že když si najdu novou práci, začnu ráno vstávat v 6:30 a ten režim zavedu do svého života zpět, tak se mi uleví. Ale neulevilo. 

Chvíli mi trvalo, než mi došlo čím to bylo. 

Trochu vás teď pustím do svého soukromí, protože je to pro tenhle článek a "message", kterou má dát, důležité. 

Někdy ke konci května jsem se začala vídat s člověkem, kterého jsem znala už z minulosti. Takže by se dalo říct, že mě nečekaly takové ty "butterflies", které většinou míváme při seznamování s někým novým. Trávili jsme spolu spoustu času, a když říkám spoustu času, myslím třeba 4 až 5 dní v týdnu. Ze začátku bylo vše hrozně hezké, dokonce jsem si i v hlavě říkala, že by to mohl být ten "materiál" na vztah. Ačkoliv jsem někde v hloubi duše věděla, že po šesti a půl letech vztahů, potřebuji čas spíše na sebe a svůj rozvoj. 

Chlapec na mě byl hodný, snažil se mi dát i "modré z nebe", byl takovým zlepšovadlem na můj stres a špatné nálady, které mi přineslo zkouškové období. Postupem času jsem ovšem začala vnímat detaily, které pro mě hrály poměrně důležitou roli v tom, že by to nemuselo fungovat. Alespoň ne tak, jak já si partnera a vztah představuji. A tak jsem si začala víc a víc uvědomovat, že tohle ke vztahu nepovede. 

Jenže, jak už asi všichni známe, říct někomu, že o něj nemáte zájem v tomhle směru, není vždycky příjemné a do určité míry je to stresující. Věci se začaly měnit a dostávaly se do fáze, kdy jsme šli společně na rodinnou oslavu (z jeho strany), večeře a já jsem začala mít pocit, že jsem byla nechtěně zatlačená do kouta. A troufám si říct, že zpětně tohle byly možná jedny z příčin mých nervů a pocitů, o kterých jsem se zmiňovala na začátku tohoto článku. 

Když jsem ale tento problém objasnila a chlapci vysvětlila, že teď momentálně nechci mít "svázaná" křídla a potřebuji mít ten osobní prostor a volnost, na kterou jsem si zvykla od ukončení mého posledního vztahu v prosinci minulého roku, všechno se zdálo být zase fajn. A proč píši zdálo? Protože ten "klid" uvnitř mého těla trval jenom chvíli. 

Já jsem vždycky měla ráda svůj klid. I když jsem ráda ve společnosti lidí a středem pozornosti, občas se potřebuji zavřít doma, s nikým nekomunikovat a být jen sama se sebou. A jak jsem říkala, že jsme spolu byli až 5 dní v týdnu, najednou jsem začala mít nálady, kdy jsem byla protivná, cokoliv co řekl, mi vadilo, křičela jsem na něj, ať už drží hubu, že to co říká, není vtipné a když vidí, že mě to rozčiluje, proč v tom pokračuje. Bohužel ale evidentně neznal stopku a došlo to do fáze, když jsem se začala těšit, až si zabalím svých pár štvestek, sednu si do autobusu a pojedu zpět k sobě domů. Domů, kde mám klid a nikdo mě nerozčiluje. 

Já vím, že jsem komplikovaný člověk a často jsem i jeden velký uzlík nervů. Trvá mi delší dobu, než se člověku otevřu, někdy to ani neudělám, protože z toho člověka nemám ten "správný feeling". A u některých je to naopak hned. S odstupem času vím, že tohle byly takové ty red flags, které mi měly říct, že tohle není dobré. A moje intuice najednou byla vypnutá a to do té doby vždycky fungovala dobře a spolehlivě. Nicméně u tohoto člověka šlo přesně o formu "otevírání se" vlastně až z donucení, což nejspíš byla další red flag. 

Živě si vybavuji, kdy jsem takhle jela za Liou na nahrávání našeho podcastu Patálie. Přijela jsem za ní a byla jsem úplně mimo. Bez energie, bez nálady, bez chuti do čehokoliv. Přišla jsem si jak prázdná chodící schránka, stejně jako v roce 2018. A Lia mě nepoznávala. 

I přes to, že jsem se vypořádala po Novém roce z rozchodu, vzpamatovala jsem se poměrně hodně rychle, rozdávala jsem úsměvy a dobrou náladu a tyhle stavy jsem vlastně úplně zapomněla. Jenže se vrátily a s nimi se vrátily i vzpomínky na lidi, na které jsem si vzpomněla jen, když jsem viděla jejich Instagram nebo když jsem se trochu cinkla. A to se několik měsíců nestalo. 

Čas plynul a najednou byl začátek července, moje potřeba "být sama se sebou" se zvyšovala. Ale nakonec jsem byla přemluvena k účasti na jedné grilovačce, kamaráda právě toho kluka. A to byl ten největší zlom všeho. Po poměrně příjemně stráveném večeru, kdy jsme měli s tím klukem i promluvu o tom, jak to mezi námi je, kdy jsme si nějak stanovili, že se úplně nebudeme "věnovat" jiným lidem. Odešla jsem na chvíli pryč, vyprovodit svojí kamarádku, a když jsem se vrátila, zjistila jsem,  že mistr je zavřený v pokoji s jednou slečnou, která tam po něm "jela" celý večer. Nevím, co tam dělali, tvrdil, že ne to "nejvíc", ale vlastně mě to zpětně už ani nezajímá, protože za mě tohle bylo bodnutí nožem do zad. 

O tom, že se mi ten člověk naprosto znechutil, se zmiňovat nemusím. 

Nechci si tady hrát na matku Terezu, ne vždy jsem k lidem byla férová, ale pokud se s někým na něčem domluvím, tak se podle toho řídím. Minimálně tohle "pravidlo" dodržuji poslední 2-3 roky. 

Když jsem s ním pak řešila celou situaci, došlo mi, že si vlastně neuvědomuje žádné základní principy. Nakonec vše otočil proti mně, začal mi dávat přednášky o tom, jak je můj životní styl hrozný, atd. Že se naše bavení bude odvíjet od mého chování. Samozřejmě všechny ty zprávy obsahovaly větu "Naty, říkám ti to jenom, protože tě mám rád" a taky další kecy. Dokonce jsem i přemýšlela o tom, že by na mé životosprávě mohlo být něco špatně, ale všechny ty myšlenky mě přešly a to v momentě, kdy začal další přednášku o tom, že se obklopuje jen dobrými lidmi, že to je hodný člověk, že mi vše platil, abych měla pocit, že mě má někdo rád - o což jsem se neprosila - a na závěr, že moji přátelé vlastně budou asi trochu toxičtí. Což jsem tak volně přeložila jen, jak to vlastně vyznělo. 

Jsem holka do větru, ráda se bavím, ráda chodím na párty, chodíme spát v 6 ráno, ale jsem schopna vše omezit pro člověka, který mi dává volnost a nemoralizuje mě. Ale určitě ne pro někoho, kdo si zahraje na mého otce, aby zakecal to, že jeho čin absolutně popřel chování hodného člověka. 

Abych to zakončila. Po všech handrkanicích jsem kontakt s tím člověkem úplně utnula, protože při dostání jakékoliv zprávy se mi zase sevřel žaludek. A hádejte co! Všechny ty pocity odezněly, najednou jsem začala usínat s příjemným pocitem, kdykoliv mi cinkne zpráva na telefon, nemám z toho nervy. Nejsem prázdná, a i když mám občas špatné nálady způsobené například menstruací, rozhodně nejsou na denním pořádku a snažím se dál rozdávat tu pozitivní energii, která je zase zpátky uvnitř mě. 

Na závěr bych chtěla tímto chtěla říct, že pokud se vídáte s někým a cokoliv vám tam nehraje, není to podle vašich představ, nebo se jim to ani nepřibližuje, máte v sobě nepříjemné pocity, ukončete to. Na světě běhá spousta lidí, kteří vám sednou mnohem lépe a nebudete se v noci budit ze spaní a nebude vám z ničeho nic na zvracení. 

Máme jednu skvělou možnost a to je námi určený výběr lidí, kterými se chceme obklopovat. Vybavuje se mi v hlavě věta z jednoho videa z Tik Toku a to je: 

I don't know who needs to hear this but the first sign you see, leave. Please. They're not gonna change. I promise. 

And I live by that. 

Naty